DOPLNĚK (predikativní atribut, verbonominální atribut)
Větný člen specifický pro č. mluvnickou tradici, do syntaxe zavedený ✍Gebauerem (1894). Ve školních gramatikách se syntakticky definuje jako větný člen rozvíjející přísudek a zároveň (1) podmět, n. (2) předmět. Typický příklad:
(1) | Petr navštívil babičku nemocný |
(2) | Petr navštívil babičku nemocnou |
Vztah d. k podmětu/předmětu se syntakticky projevuje (někdy jen částečnou) shodou: v (1) a (2) se adjektivum shoduje s rysy subjektu [rod], [číslo] a [pád]. Vztah d. k přísudku se projevuje slovosledně: v nepříznakovém slovosledu stojí d. za syntaktickou strukturou obsahující sloveso a jeho doplnění, tedy i subjekt/objekt, k němuž se vztahuje. V slovosledu příznakovém (např. při topikalizaci, tj. umístění výrazu do ↗topiku) se ukazuje rozdíl mezi adjektivním d. (3) a adjektivním atributem coby členem nominální fráze (4), a to v pozici ↗klitiky: (3) Petr se vrátil domů [smutný] – [Smutný] se Petr vrátil domů × [Smutný Petr] se vrátil domů // *Smutný se Petr vrátil domů. D. může mít podle č. mluvnic různý kategoriální status, může jím tedy být:
(i) ↗Adjektivní skupina, přičemž v č. flexe adj. ukazuje stejné rysy rodu a čísla a rysu pádu jako jeho antecedent; nom. má k dispozici tvary dlouhé i krátké, akuz. jen dlouhé (krátké jsou stylisticky velmi příznakové: Náš učitel chodí do školy neoholen / neoholený; Potkal jsem našeho učitele *neoholena / neoholeného; Potkal jsem učitelku neučesanou / neučesánu. V pozici d. mohou být adj. primární (prototypický školní příklad na doplněk je překvapivě s krátkým tvarem adj.: Chlapec chodí bos // bosý) i adj. derivovaná (Stál u okna obrácen // obrácený zády do pokoje). Tyto d. se mohou vztahovat k subjektu (Petr navštívil babičku nemocný), n. přímému objektu (Petr navštívil babičku nemocnou), podle ✍ZČSk (1962) zřídka i k nepřímému objektu (Petr mi pomohl ubohému) a k adjunktu (s předložkou: Do pokoje se Petr vrátil už uklizeného; bez předložky: Jiříček jedl rukama špinavýma); bezpochyby správné jsou d. orientované k dativnímu proživateli (Petrovi je nejlíp samotnému). K jejich analýze, zahrnující i výklad toho, jak adj., vyjadřující stav, může vyjadřovat stav časově specifikovaný (současnost), viz ↗sekundární predikace. Ke kontrastu Petr se z dovolené vrátil už v sobotu unavený × *inteligentní viz ↗stage level predikát a individual level predikát.
(ii) ↗Nominální skupina: Velmi malý výskyt má nominální skupina bez partikule; je omezena na jména s inherentním hodnotícím významem: On se z vojny vrátil úplný mrzák. U jmen bez inherentního hodnotícího významu se jmenná fráze objevuje po partikuli jako (bez srovnávacího významu) a coby (bez hypotetického významu): Jako // Coby starosta města mám tu čest zahájit tento turnaj.
(iii) Skupina s
Pro vyjádření „stavu subjektu za děje“ má tedy č. k dispozici dvě strategie: bez explicitního vyjádření současnosti, tj. strukturou (i): Petr navštívil babičku nemocný, n. s explicitním vyjádřením současnosti, tj. strukturou (ii), v níž současnost vyjadřuje forma přechodníku přítomného spony být: Petr navštívil babičku jsa nemocný.
Za d. vyjádřený nominální frází se dá pokládat taky konstrukce s akuzativem, který je interpretovatelný jako předmět nevyjádřeného, ale vyjádřitelného přechodníku slovesa mít: Odešel, v ruce hůlku ← Odešel, maje v ruce hůlku. Protože je výsledkem elipsy přechodníku, jde vždy o d. se vztahem k subjektu: Petri potkal Pavlaj subjekti/*j na rtech úsměv.
(iv) Vedlejší věta doplňková a doplňková infinitivní skupina: (3) Slyšel jsem sestru, jak zpívá koledy // silně stylisticky příznakové ana zpívá koledy; (4) Slyšel jsem sestru zpívat koledy. Tyto d. jsou v syntaktických konstrukcích po slovesech smyslového vnímání bez rysu [kontrola subjektu nad dějem]: Slyšel // *Poslouchal jsem sestru zpívat koledy. V č. tradici se konstrukce (4) analyzují jako ↗nominalizace (3) a konstrukce (4) se analyzují jako typ ↗konstrukce akuzativu s infinitivem; viz ale jiné analýzy (4) v generativní gramatice v ↗AsI.
Vedle tohoto prototypického d., tj. d. po slovesech plnovýznamových, který je členem fakultativním, tedy ↗adjunktem (tzv. doplněk určovací), se někdy za d. pokládají i členy věty, které se vztahují k podmětu/předmětu a přísudku, ale nevyjadřují (průvodní) děj/stav objektu v pozici podmětu/předmětu za události: jde o (b) d. po slovesech neplnovýznamových, a to (b1) po sponě (Petr je zdráv // zdravý), jinde se chápe jako ↗predikativ (✍MČ 3, 1987); (b2) po slovesech polosponových (Cítil se zdravý) a (b3) po slovesech změny stavu (Jmenovali ho generálem). Pokládá se za doplněk doplňovací, a to buď všechny případy (b), tak ✍Ertl (1926), n. jen (b2) a (b3), tak Šmilauer (✍NS, 1969) a jinde; ✍ČŘJ (1996) mluví o tzv. přísudkovém doplnění. Viz také ↗spona.
Novější č. syntaxe d. za speciální větný člen už většinou nepokládají. Sémantické východisko popisu je vede k řazení případů, kdy je průvodní stav objektu v pozici subjektu n. objektu hlavního slovesa vyjadřován morfologicky, tj. shodou rysů (5) Petr se vrátil vesel‑ý × Pavel potkal Petra veselé-ho, i případy, kdy takový vztah k subjektu n. objektu sice interpretujeme, ale protože průvodní stav je označen adverbiálním výrazem, musí zůstat formálně nevyjádřen: Petr se vrátil ve veselé náladě ‘Petr byl ve veselé náladě’ × Pavel potkal Petra ve veselé náladě = ‘Pavel byl ve veselé náladě’, n. ‘Petr byl ve veselé náladě’. Pro toto pojetí se rozhodla ✍MČ 3 (1987), která d. jako speciální větný člen odstranila a oba výrazy, tj. určovací doplněk shodný (5) i neshodný (6), považuje za příslovečné určení komitativní. Taky ✍SČ (1998) už nemá d.: typy (a) i (b) s výjimkou (b1) analyzuje sémanticky jako vyjádření děje/stavu, který je predikován některému z aktantů implikovaných v sémantické struktuře jiného predikátu, a mluví o kopredikátu. Rozlišují se kopredikáty (1) ve valenční syntaktické pozici ↗komplementu, tj. výrazy obligatorní, ve větách s různou syntaktickou strukturou: (la) Vydávali ho *(za svého syna), (1b) Jeho chování se mi jeví *(nepřípustné), (lc) Cítil se *(unavený); (2) v nevalenční syntaktické pozici ↗adjunktu, vyjadřující (2a) stav časově současný s hlavní událostí Vrátila se (zklamaná // *inteligentní); Našel jsem ho (v lese); Pivo je dobré (chlazené); Vrátil se ((jako) žebrák); viz ↗depiktivum; (2b) výsledný stav Vysvlékl se (do naha // donaha); Zvolili ho (předsedou // za předsedu); viz ↗rezultativum; (2c) průvodní děj/stav současný s hlavní událostí (Četla ležíc na gauči), (2c') průvodní stav předcházející před hlavní událostí (Dokouřiv cigaretu, dal se do psaní třetí kapitoly), viz ↗přechodník; (2d) časově omezený děj současný s hlavní událostí (Spatřil ho, jak vystupuje z vlaku // vystupovat z vlaku); viz ↗infinitiv. Pro podrobnou analýzu pojetí d. v č. gramatologii viz Daneš v ✍VT (1985:73–93); tam i zhodnocení transformačního výkladu d. Viz také ↗sekundární predikace.
V ↗TGG Chomského tradice se depiktivy a rezultativy analyzují mainstreamově jako tzv. ↗small clause, tzv. malé věty; viz také ↗sekundární predikace, analýza infinitivní skupiny po neakčních slovesech smyslového vnímání (Viděl / Slyšel ho odcházet) viz ↗akuzativ s infinitivem.
- ČŘJ, 1996.
- Ertl, V. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II, 1926.
- Gebauer, J. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II. Skladba, 1894.
- Hirschová, M. Postavení tzv. doplňku ve stavbě věty a v soustavě větných členů. In Komenda, S. (ed.), Studia Bohemica 6, 1993, 71–75.
- Kačala, J. Doplnok v slovenčině, 1971.
- MČ 3, 1987.
- MSoČ 2, 2014.
- NS, 1969.
- SČ, 1998.
- Svoboda, K. Poznámky k problematice doplňku. SaS 30, 1969, 309–320.
- Uličný, O. K syntaktické a transformační charakteristice doplňku. SaS 30, 1969, 11–22.
- Uličný, O. Ještě k pojetí doplňku. SaS 31, 1970, 271–278.
- VT, 1985.
- ZČSk, 1962.
- Viz také Přechodník, Depiktivum, Rezultativum, Akuzativ s infinitivem.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DOPLNĚK (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka